LIBYE - OBRAZY A JEZERA V POUŠTI

Pokud byste se na Libyi dívali z vesmíru, uvidíte obrovskou plochu rozdělenou dvěma barvami.

Sever země je uzoučký zelený pruh táhnoucí se po celé délce pobřeží, který představuje jediné místo s dostatkem vody. Zde se nachází téměř všechna města a většina obyvatel země. Zbytek celého území má žlutou barvu, barvu písku.

 

Zeptáte-li se Libyjců ze severu, jestli někdy navštívili jih země, budou vás mít za blázny. Do vyprahlé pouště se nikdo nevydá, pokud k tomu nemá pádný důvod. Jako ti, co pracují v ropných vrtech a jsou nuceni strávit v poušti dlouhé měsíce, než vydělají dostatek peněz, aby mohli utéct zpět do měst u moře. Podle obyvatel ze severu je na jihu země jen prázdno a smrt. Ačkoli nejsou daleko od pravdy, na některých místech Sahary je paradoxně mnoho života díky vydatným zásobám podzemní vody. Oázy v poušti nejsou jen bídné chatrče postavené okolo jedné studny,  mohou to být i velká města s datlovými plantážemi a letištěm.

 

 

Písečné duny zabírají velkou část libyjské pouště a mohou dosahovat až 200 m do výšky. 

Nejen písek

Vydáte-li se do pouště, první zastávkou by rozhodně měla být oáza Ghadameš u Tuniských hranic, zapsaná v seznamu UNESCO pro svou jedinečnou architekturu. V úzkých uličkách mezi domy z nepálené hlíny pocítíte příjemný chládek i přesto, že je venku 4O°C a uvnitř domů spatříte tradiční berberskou dekoraci. Střechy všech domů jsou rovné ve stylu teras a propojené, aby ženy mohly nerušeně přecházet a navštěvovat sousedky, aniž by je spatřily zvědavé pohledy mužů.

Oáza  Ghadameš, nazývaná též „Perla pouště“, je zapsaná do seznamu UNESCO pro svou jedinečnou architekturu.

 

Aby oázu ochránila před degradací, přesunula libyjská vláda její obyvatele do vedle postavené nové čtvrti. Zde mají moderní domy, obchody, asfaltové silnice a prostornou mešitu. Ale osvědčené zvyky se jen těžko odnaučují, a tak každé léto lidé utíkají zpět do svých starých hliněných domů, aby  zde přečkali úmorné horko.

 

 

Vybavení domů  v Ghadameši je v tradičním berberském stylu. Hlavní místnosti jsou bez oken kvůli udržení optimální teploty jak v létě, tak v zimě.

 

 

Cesta na jih je pro evropany vzrušující zážitek. Kdo si myslí, že poušť jsou jen nekonečné hromady písku, se přesvědčí, jak různorodá Sahara vlastně je. Nejen ráz krajiny, ale i její barvy se mění s každým kilometrem. Rozsáhlé plošiny poseté kamením střídají zlaté duny přecházející v hornaté území hnědé nebo čené barvy. Tu a tam se povalují zkamenělé kmeny stromů, které po milióny let zůstaly ležet na místech dávno zaniklých tropických lesů.

Typická pro Saharu jsou vyschlá koryta řek, které zde kdysi proudily a na mnoha místech jsou  znatelné stopy po pradávných jezerech, kde můžeme nalézt sladkovodní mušle. I dnes se v této vyprahlé krajině vodní plochy nachází, ikdyž jen velmi vzácně. Například v oblasti Ubari je přímo mezi dunami několik slaných jezer, obklopených palmami a divokým obilím.

 

 

Sahara je protkaná vyschlými korytami řek, kde před deseti tisíci lety žili hroši, krokodýli a mnoho druhů sladkovodních ryb.

 

 

Sahara plná života

Jedna z nejzajímavějších oblastí libyjské Sahary je její jižní část u alžírksých hranic. Zde se nachází pohoří Akákus, měsíční krajina fantastických skalních útvarů připomínajících lidské a zvířecí postavy či obrovské mosty. Akákus je však jedinenčný i pro svá archeologická naleziště světového významu. Před 10 000 lety, kdy na Sahaře panovalo vlhké období s dostatkem dešťů po celý rok, byly tyto hory obydlené lovci s tmavou pletí. Žili ve skalních přístřešcích, které si pohodlně vybavovali v pravěkém stylu – zídky z kamení chránily před větrem, matrace ze suché trávy sloužily jako postele a jámy vydlabané do kamenné podlahy jako zásobníky vody či potravin.

 

 

Dopřejte si osvěžující koupel uprostřed pouště...například v jednom ze slaných jezer v oblasti Ubari.

 

 

Kultura těchto lovců byla na vysoké úrovni, jak dokazují malby a rytiny na skalních stěnách. Zachycovali především zvířata, avšak pouze ta, která měla důležitou roli v jejich duchovním životě. Malby a rytiny těchto druhů, jako například žiraf, slonů či muflonů, se proto opakují stále dokola a ostatní zvířata byla v umění zcela ignorována.

 

 

Rytiny žiraf vysoké 2 metry dokazují mimořádný smysl pro umění a realitu pravěkých lidí.

 

Zhruba před 7000 lety zažila Sahara událost, která navždy změnila její dějiny. Z dnešního Egypta přicházejí pastevci s domácím skotem a ekonomika založená na lovu je tím odsouzena k rychlému zániku. Většina obyvatel přijala domestikaci za svůj nový styl života, což je patrné ze skalního umění, které znázorňuje lidi se svými stády.

 

 

Lovci a později pastevci žijící na Sahaře před 10 000 až 3 000 tisíci lety zaznamenali důležité stránky jejich života ve skalních malbách.

 

 

Období hojnosti na Sahaře skončilo před 3000 lety, kdy definitivně nastoupila poušť. Lidé se stáhli do míst s podzemní vodou, ze kterých postupně vznikly oázy, jiní emigrovali na jih do subsaharské Afriky nebo k pobřeží na sever a na východ Afriky. Jejich kultura ovšem nezmizela, naopak, tradice a některé rituály dnešních Afričanů jsou hluboce zakořeněné v pravěké době, kdy se formovaly u jejich saharských předků.

 

 

Hlavní je zlato

Ačkoli mají lidé z oáz archeologické skvosty přímo po ruce, nejeví o ně žádný zájem. Do hor se vydávají pouze muži, kteří jsou najímáni jako průvodci zahraničních turistů nebo ti, kteří sem jezdí za nelegálním lovem chráněných antilop a muflonů. Ostatní žijí ve světě, který je pevně ohraničen rozsahem oázy a zde se většinou odehrává celý jejich život.

 

Tradiční kultura se v poušti stále dědí z generace na generaci, a jediný dosud akceptovaný vzor života mladých lidí je sňatek, pořízení vlastního domu a pak co nejvíce potomků. Není ničím výjímečným, že dceři vybírají ženicha rodiče a často se jedná o jejich bratrance nebo vzdálené příbuzné. Budoucí manžel však musí dokázat, že je nevěsty hoden, a to tak, že jí věnem přinese zlato. Hodně zlata. A toto je jeden z největších problémů mladé generace, neboť mnoho hochů nenachází práci a nároky na věno pro svatbu jsou stále velmi vysoké. Věk, kdy se muži žení, se tak neustále zvyšuje a mnozí si mohou dovolit manželku až dlouho po svých čtyřicátých narozeninách.

 

 

Zlatá výbava musí představovat řádné svatební věno libyjských nevěst.

 

Sňatky z lásky nejsou příliš časté a pokud muž nenabídne dostatek zlata, svatba se konat nebude. Dívky věno vyžadují, protože je pro ně často jediným vlastním majetkem. Velmi málo pracovních míst, které jsou v oázách k mání, totiž obsadí muži a navíc je pro ženy nevhodné pracovat na veřejnosti, například v obchodech, nebo dokonce nepřípustné, jako třeba dělat servírku v restauraci. Ženy se tak musí chtě nechtě realizovat doma u dětí a domácích prací.

 

 

Islám vládne všemu

Lidé ve městech mají životní styl více podobný tomu našemu, idkyž některé věci jsou pro nás těžko pochopitelné. Třeba to, že jste-li pozvaní k Lybijcům domů a jste muž, hostitel vám nepředstaví ani neukáže svoji manželku a dospělé dcery, ikdyž jsou v domě. Musíte se spokojit jen s mužskou společností a dívky uvidíte maximálně desetileté, to znamená ty, které jsou ještě dětmi a nemusí se zahalovat.

 

 

Nové město Ghadameš vybudovala libyjská vláda v 80tých letech, aby sem přesunula obyvatele ze staré oázy.

 

 

Tyto zvyky jsou typické hlavně pro starší generaci, která důsledně dbá na zásady islámu. Mladí lidé, byť též muslimové, jsou již ovlivněni moderní kulturou ze západu. Mnozí chlapci odjíždějí studovat do Evropy nebo Ameriky, kde poznají věci v Libyi dosud nepředstavitelné, třeba volný přístup k alkoholu, polonahé dívky v minisukních, či obecně volnost žen ze západu. V Libyi jsou nezahalené ženy výjimkou a po setmění smí vyjít z domu pouze v doprovodu manžela nebo pokrevního příbuzného. Libye je stále zemí s téměř neposkvrněnou islámskou kulturou a právě proto má pro nás takové kouzlo.

VÍTE, ŽE

 

Libye patří mezi nejteplejší místa na planetě. V roce 1922 bylo ve městě El Azizia na severu země naměřeno  57,8°C.

 

ZAJÍMAVOSTI

 

Archeologie bez vykopávek

Po celé Sahaře jsou rozesety tisíce pravěkých kamenných nástrojů z různých období, od paleolitických pazourků a hroty šípů až po neolitické drtící kameny na obilí. Jak je možné, že tyto předměty leží volně na povrchu země? Je to tím, že tisíciletá větrná eroze veškerou úrodnou hlínu odvála a zbyla jen základní hornina, na které se všechny kamenné předměty seskupily.

 

Proč má Libye rovné hranice

Před kolonizací Afriky evropskými státy byla Sahara otevřeným územím bez politických hranic, po kterém se lidé  svobodně pohybovali. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se však Francie, Velká Británie, Německo, Itálie, Španělsko a Belgie rozhodly si severní Afriku rozdělit a vytvořit v ní umělé hranice. V praxi to vypadalo tak, že mocní evropští představitelé vzali mapu a pravítko a po sérii dohod a konvencí celé území rozkouskovali rovnými čarami na sféry jejich zájmů.

 

Hranice Libye a sousedních států proto v převážné většině sledují rovnoběžky a poledníky a téměř nikdy přírodní body jako řeky a hory. Tímto necitelným jednáním bez ohledu na místní poměry evropští kolonizátoři naprosto rozvrátili životy obyvatel pouště. Mnohé rodiny byly naráz odsouzeny žít v odlišných státech, ačkoli jejich jazyk a kultura jsou identické. Hranice měly velmi negativní dopad i na kočovné kmeny zvyklé putovat se svými stády na dlouhé vzdálenosti a stejný problém se náhle týkal i obchodníků vozících svoje zboží přes celou Saharu. Kvůli evropské aroganci a touze po moci se tak musely statisíce lidí vzát svých staletých tradic děděných z generace na generaci a i to byl začátek úpadku tradiční Africké společnosti.